Může být chůva součástí rodiny?

To je otázka, kterou řeší asi každá rodina, která o chůvě uvažuje, zabývají se jí různé internetové diskuze, časopisy a odborné články. Role chůvy napomáhá celkovému dobrému fungování rodiny. Dříve bývaly rodiny rozvětvené, matka nezastávala péči a výchovu dítěte sama. Kolem ní se vždy nacházely babičky, tety a ostatní příbuzní.

     Dnes bývá matka v této roli často osamocená, babičky jsou mnohdy ještě zaměstnané, mají svůj život a aktivity, obvykle si užívají pouze občasného hlídání či návštěv vnoučat. Proto chůvu vyhledávají nejen maminky pro brzký návrat do práce, ale také ženy, které si potřebují na chvíli odpočinout, urovnat si myšlenky, vyjít mezi lidi, vyřídit pochůzky, které jsou pro dítě velmi únavné a stresující.

     Pečovatelka není cizí paní, ale stává se součástí rodiny, probírá s maminkou dění okolo dítěte, sdílí s ní pokroky i malá trápení. S rodinou spolupracuje dlouhodobě a mnohdy zde vznikají velmi pevné citové vztahy.

     Francouzská dětská psychiatrička Edwige Antier doporučuje chůvu pro dítě z důvodu posílení role matky, která však má také svůj život a své zájmy, čímž stoupá v očích dítěte, které ji respektuje i za to, co dělá mimo domov. Dítě se tak učí rozlišovat mezi světem dospělých a dětí. Tato odbornice také apeluje na tatínky, aby brávali maminky do společnosti a ukázali tak dětem, jak si jich váží a jak je těší dělat radost.

ANTIER, E., Agresivita dětí. Portál, Praha, 2004.